Vlastnosti beaucerona
Beauceron je pes univerzálních pracovních vloh! Spolehlivě zastane práci ovčáka, honáka a stádo ochrání stejně dobře jako pastevecké plemeno. V zemi původu a v západní Evropě je beauceron pro tyto účely hojně používán.
Toto plemeno má vše, co by si mohl přát snad každý majitel velkého plemene psa. Je dostatečně velký, statný, silný. Zároveň je i velmi temperamentní, rychlý a ohebný. Jeho inteligence je velmi vysoká, paměť dlouhodobá, dá se říci až sloní. Je mimořádně učenlivý. Beauceron má charakter. Nepatří mezi psy, kteří by pokrytecky předstírali lásku a náklonnost k člověku, když k němu necítí žádné sympatie. Pečlivě si vybírá, komu věnuje svou důvěru. Svému pánu je pak patřičně oddán, dokáže reagovat na jeho ( třebaže tiché ) povely. Uznává však celou rodinu. Děti miluje, dokáže si s nimi neúnavně hrát i ve své dospělosti.
Díky své kvalitní, až 4cm dlouhé srsti a kvalitní podsadě, je velmi odolný vůči výkyvům počasí. Je schopný pracovat za každého počasí – za deště, horka i mrazu. Snáší bez problémů mrazy –20 °C i vedra nad 35 °C.
Využití beaucerona
Původní využití tohoto plemene bylo hlídání a zároveň i ochrana mnohohlavého stáda skotu, před vlky i medvědy. S úbytkem stádového chovu dobytka došlo ke snížení počtu některých pasteveckých plemen psů. Díky svým vlastnostem může být nyní beauceron využíván jako hlídací a služební pes, kdy zastane práci obránce nebo záchranáře. Díky dokonalému čichu zvládne i speciální pachové práce. Beauceron má schopnost vyhledávat lanýže, k čemuž se používal. Beauceron je schopný i přes svůj vzrůst a mohutnost, sportovního výcviku. Základní podstatou výcviku by však mělo být využití jeho inteligence, neboť je téměř nemožné naučit beaucerona něco drilem či násilím. Jednotvárnost ho ubíjí. S vhodným přístupem je možné dosáhnout vynikajících výsledků. Beauceron hravě zvládne také tréning agility (psí parkur), ve kterém zaujme svou razantní prací, nadšenou spoluprácí s psovodem a zároveň nečekanou obratností. Jeho síly a temperamentu je dobré využít třeba v canicrossu, skioringu či bikejoringu, Vhodný pro BC je mondioring či výcvik dle TARTu, který je oproti všestrannému sportovnímu výcviku vyžaduje jistou dávku samostatného myšlení a rychlého rozhodování psa. V současné době je beauceron oblíben i jako rodinný pes, který bývá oddán svému pánovi, ale zároveň miluje a chrání celou rodinu.
Není problémem s ním absolvovat zkoušky doprovodného i společenského psa. Ani lovecká náruživost mu není cizí, je schopný být veden i lovecky – nemůže však skládat lovecké zkoušky, protože nepatří mezi lovecká plemena.
Historie beaucerona
První zprávy o starofrancouzském ovčáckém psu, který měl za úkol hlídat dobytek se schopností být kdykoliv nasazen na medvědy ,vlky či kance, sahají do roku 1387, kdy Gaston Phoebus, hrabě z Foix popsal "Mastina" jako psa sedláků.Další zprávu o starofrancouzském pastýřském psu najdeme v roce 1578 v "La Maison Rustique"od CH.E. a J. Libauta ,dále pak u Oliviera de Serre, který byl poddaným Jindřicha IV.,bourbonského krále ve Francii (1553-1610).
V Buffonově popisu pastýřských psů (1707-1788) je zejména vypuštěno "s" a pes se teď jmenuje "Matin".Tento matin měl hlídat stáda dobytka, ale nebyl očividně žádným honáckým psem.
V roce 1809 byl stanoven rozdíl mezi psy ovčáckými a pasteveckými. Abbé Rozier rozdělil ovčácké psy na dvě plemena a to tak, že jeden je pes z rovin-Chien de Brie (vrozená poslušnost a obratnost) ,který měl za úkol hlídat ovce a druhý pes z hor
(silný, nebojácný, robusní s hrubou a krátkou srstí) měl především odhánět divokou zvěř. Pes rovin byl lehčí a pohyblivější, pes hor naopak silný a těžký,aby byl schopen napadnout vlka a pevně ho přidržet.Obě tyto plemena mají společný anatomický znak – dvojitý paspárek.
Na světové výstavě v Paříži, v roce 1863, bylo poprvé předvedeno 13 francouzských ovčáckých psů.Jsou popsáni jako mohutní,silní,se vztyčeným uchem, černí s pálením, podobní vlku.
V roce 1888 Pierre Mégnin rozlišil vlku podobného psa, krátkosrstého s hladkým obličejem, jako Chie de Beauce a psa s dlouhou srstí po těle, hlavě a na nohách jako Chie de Brie. Tím byla poprvé obě plemena úplně jednoznačně a jasně rozdělena.
Jména obou plemen byla přijata v roce 1896, kdy byly vypracovány první standardy a zárověň byl založen "Club francais du Chien de Berger" neboli Klub francouzských ovčáckých psů. V roce 1906 se ve francouzském tisku objevil článek F.Massona, který si stěžuje na to, že se francouzští ovčáci rozdělili na beaucerony a briardy.Podle jeho názoru by bylo lepší zůstat u jednoho plemene, v němž by se rozlišovaly dvě variety podle délky srsti krátko- a dlouhosrstá.
Přes mnohé peripetie chovu i historických událostí byl v roce 1927 založen první klub přátel beaucerona -"Club de Amis du Beauceron" a plemeno nastoupilo pomalou, ale vytrvalou cestu ke svým příznivcům.
Vzhled beaucerona
Při prvním setkání s beauceronem opravdu většinu lidí napadne, že se jedná o křížence dobrmana či rotwailera s německým ovčákem. Zástupci plemene mají skutečně něco, co tyto psy připomíná. Jejich základní zbarvení je černé s pálením, stejné jako u dobrmana i rotwailera. I postavou jsou si celkem podobní, i když beauceron není lehký a štíhlý jako dobrman, ani těžký a mohutný jako rotwailer, zkrátka je tak akorát. Podobnost je daná i faktem, že byl beauceron použit pro zlepšení vlastností některých, později vznikajících, plemen (např. dobrman).
Když máte napoprvé možnost vidět beaucerona v barvě harlekýn, což je druhé uznávané zbarvení, může dojít ke zmatení úplnému. Majitelé takto zbarvených beauceronů slýchávají, že jejich psi vypadají jako plesniví. Základ tohoto zbarvení je šedá barva, na které mají být pravidelně rozprostřeny černé skvrny, kdy je zachováno pálení jako u černé varianty. Šedá barva však postupně s věkem ubývá, a tak bývají někteří staří harlekýni téměř celočerní.
Další, co na beauceronovi mnohdy zaujme, jsou jeho zdvojené paspárky na zadních končetinách. Jde vlastně o dva prsty navíc, které jsou umístěny o něco málo výš, než prsty ostatní a to z vnitřní strany. Zvětšují tímto došlapnou plochu a umožňují tak větší záběr nohy. Původně měly paspárky pomáhat v pohybu v bažinatých oblastech nebo být využívány jako další zbraň v boji s medvědy a vlky.
Vlastnosti majitele beaucerona
I přes všechny klady si beaucerona nemůže pořídit každý. Základním předpokladem je zajištění dostatečného prostoru pro temperamentního beaucerona a samozřejmě i dostatek času a péče. Majitelem beaucerona by se neměl stát člověk málo aktivní, přirozeně podřízený, fyzicky i psychicky slabý, který nemá předpoklady pro zvládnutí 40-50kg těžkého a aktivního psa. Stejně tak beauceron nepatří do rukou lidem nevyrovnaným, výbušným a cholerickým. U takových lidí se pes promění v bázlivého jedince nebo v agresivní nezvladatelnou šelmu.
Majitel beaucerona by měl mít přirozenou autoritu, měl by být sportovně založen, přesto klidný, vyrovnaný a nápaditý, aby dokázal svého psa náležitě zabavit a pomohl tak utišit jeho neuhasínající temperament a to alespoň v následujících 10letech.
Beauceron klub
Jde o zájmové sdružení majitelů, chovatelů a příznivců plemene beauceron. Vznikl v roce 1996 sloučením dvou předchozích klubů. Jeho prostřednictvím je řízen celý chov beauceronů v Čechách. Beauceron klub pořádá 2x v roce výstavu (klubová a speciální), od roku 2006 3x (1x klubová výstava se zadáním CAC, 1x se zadáním klubového vítěze a 1x speciální výstava). 4x za rok probíhá svod dorostu, kdy jde o zhodnocení mladých zvířat . 2x ročně bývá uskutečněna bonitace, kdy dochází k uchovňování jedinců, kteří odpovídají danému standardu.
Z důvodů předávání důležitých informací členům je vydáván 3x ročně klubový zpravodaj, aktuální zprávy jsou rozesílány formou oběžníku. Vyšla také příručka pro začínající majitele "Co a jak s beauceronem", kterou zpracovala pí. J.Šimáková s paní M.Součkovou. Další příručka nazvaná "Bylo nebylo s beauceronem aneb historie chovu v ČR" od autorek K. Beranové a PCH E. Gláslové, pojednává o českém chovu. Bližší informace o beauceronech a činnosti klubu najdete na oficiálních internetových stránkách klubu www.beauceron.cz
článek byl převzat z časopisu Planeta Zvířat